"

Úvaha nad vývojem a dysbalancí moderní civilizace

04. 05. 2020 , aktualizace: 06. 05. 2020 Sdílej na SrdceMoravy

Vývojová psychologie civilizace

Každé dítě jednou projde obdobím, kdy začne mít potřebu vlastní individuality a samostatnosti. Nazýváme to obdobím puberty. Chtějí si připadat dospěle. Nepotřebují, aby je furt někdo poučoval a říkal jim, jak co udělat, co je dobré a co špatné. Utvářejí si vlastní pohled na svět a nebojí se jít do konfliktu s rodiči. Je čas prosadit si svou! Zvládnu to i bez vás!

Kolikrát v dospělosti přijdou na to, že to s nimi maminka myslela dobře a chovali se hloupě. Sám vím, že jsem se v tu dobu choval minimálně jako pitomec. Byl jsem extrémně vzpurné a sebestředné dítě. Člověku to v tu chvíli nedojde. Nemá potřebný nadhled nad situací a je pod vlivem hormonů. Ale nechci tu teď vyprávět o své divoké transformaci, spíš zasadit metaforu do širšího kontextu. Mohla by civilizace procházet svou vlastní pubertou?

Ne nadarmo přírodu nazýváme „matkou“. Stará se o nás od našeho narození. Musí přesně vědět, co je pro nás nejlepší. Mezi námi občas probíhaly hádky a nedorozumění, ty jsou však nedílnou součástí každého zdravého vztahu. Jako „novorozenci“, když náš druh spatřil světlo světa, jsme byli na matce přírodě závislí. Ona rozhodovala, kdy dostaneme najíst, kdy máme jít spát, kde je naše místo. Zkoušela nás, abychom mohli jako rasa posílit.

Čas plynul a my postupně začali prostředí rozumět a do jisté míry s ním manipulovat v náš prospěch. Primitivní přístřešky nás chránily před deštěm, zbraně zase před predátory. Dokázali jsme si vybudovat relativně bezpečná útočiště, nicméně pořád byla pro nás příroda životně důležitá. Přestože se nám ne vše líbilo, vnímali jsme jí s respektem. Bez její přízně bychom dlouho nevydrželi.

No a teď, v době plné vědeckého pokroku ve všech možných odvětvích možná začínáme mít pocit, že už se o sebe zvládneme postarat sami. Nepotřebujeme matku a její moudra. Třeba o ně ani nestojíme. Dokážeme jí, že jsme dospělí a není nic, co bychom nezvládli bez jejího zasahování! Rozhodli jsme se nerespektovat střídání dne a noci či ročních období, naše strava vzniká ve výrobnách a uměle prodlužujeme její životnost, začínáme si pohrávat s umělou inteligencí, likvidujeme lesy, moře, ovzduší. Pomalu formujeme konflikt, kde proti sobě stojí naše přirozenost a vlastní ego. Příroda pochopitelně bojuje o své dítě. Nepřestává nám ukazovat, že se bojí o to, kam směřujeme. Co když nám skryté signály v podobě oteplování, viru či civilizačních chorob mají jen ukázat správnou cestu? Nahlédneme-li na ně jako na výchovné lekce, není jejich podstatou nás vyhubit. Mohou posloužit jako perfektní nástroje růstu.

Servomechanizmus aneb nalézání směru skrze odchylky

Ze všeho špatného se můžeme spoustu naučit o nás a našich nedostatcích. Věřím, že civilizace se jen přirozeně vyvíjí a nečelíme žádné zkáze. Je třeba se transformovat, překonat vlastní pubescenci a začít na svět nahlížet jinak. Najít rovnováhu mezi vědou a přírodními zdroji a zákony. Zamiloval jsem si vizi, kde žijeme s přírodou a jejími dary bok po boku a rozhodl jsem se pracovat na jejím naplnění. Bez přírody se neobejdeme, zároveň jí ale dokážeme obohatit způsobem, jakým to nedokázal žádný jiný druh před námi. Každý z nás může malým či větším dílkem přispět k lepším zítřkům. Jakou hodnotu můžeš předat ty? Jaké kroky můžeme společně podniknout, abychom dosáhli změny?


Jinde na SrdceMoravy